Černá vdova
Měla hlad, velikánský, nitrospalující hlad. Celé tělo se chvělo rytmem toho hladu, jindy chladnokrevná část její osobnosti popustila uzdu vedení té vznětlivé, zbrklé, dopředu nikdy neplánující, té nekontrolovatelné. Hlad byl nyní loutkařem a ona jeho loutkou. Proto teď lovila. Potřebovala to.
„Nechceš si zatancovat, nebo jsi sem přišel jenom tak popíjet?“ zeptala se Libora něžným hlasem ta hnědooká blondýna v přiléhavých, krvavě červených šatech, jejichž výstřih její přitažlivé, ba přímo magnetizující přednosti spíše odhaloval, než zatajoval. Její příchod, tón té otázky, póza, jíž zaujala a úsměv, jakým se na něho usmívala, přičemž odhalovala svůj perfektní chrup, což on jako zubař poznal a ocenil, jako by zlomily jeho klid, rozlámaly a rozprášily poslední zbytky alkoholem nepohasnutého rozumu a vygumovaly jeho racionalitu. Zapřemýšlel, jestli přišla, protože si všimla, jak na ní po celý večer co chvíli pokukuje. Potom sám sebe přistihl, že na ní několik vteřin zírá s pusou otevřenou v jakémsi šklebu a určitě teď vypadá jako naprostý hlupák, proto odpověděl, co nejinteligentněji dovedl:
„Já nejsem moc taneční typ.“ V tom okamžiku, kdy dořekl celou tu zkázonosnou větu, jej napadlo dojít na záchod a omlátit si hlavu o umyvadlo. Vytušil, že teď se jednoduše otočí na podpatku, zvýrazňujícím její krásná, štíhlá, pevná, zcela jistě sametově hebká lýtka, a nechá ho napospas prázdnému osudu osamění, a proto, zoufale a s nadějí na záchranu zároveň, hlesl: „Ale že jsi to ty, potom milerád upustím od svých zvyklostí.“ Snažil se to říci klidným tónem, pevným hlasem plným sebevědomí, neboť v jednom pánském časopise nedávno četl, že na sebevědomí ženy letí, což vzápětí potvrdil i jeden časopis dámský, a skálopevného přesvědčení, kdo že je tu pánem situace, a právě tato snaha jí prozradila neklid, sžírající Liborovy vnitřnosti. Díky ní si v něm četla jako v otevřené encyklopedii s názvem Libor Broumal. Zachvěla se vlivem lehkého, mrazivého dotyku vzrušení, něžného jako motýlí křídla.
Uchopila jej za jeho mohutnou dlaň a dovedla doprostřed parketu, mezi těch několik desítek tancujících mužů i žen a chlapců i dívek. Snažil se na diskotékovou melodii pohybovat tak, aby bylo jeho okolí co nejvíc přesvědčené, že tohle ovládá a dělá to rád a často. Neonová a ultrafialová světla poblikávala jako živá, do všech koutů a stran, jenom diskokoule se i přes šílený rytmus písně otáčela flegmaticky a líně.
Vtom, jako mávnutím čarovné hůlky Harryho Pottera, začaly z velkých beden s reproduktory, umístěných do každé prostornější a volnější části klubu, vycházet libé, nasládlé první tóny známé romantické písně. A snad ještě dříve, než se tomu tak doopravdy stalo, se k němu vášnivě přivinula, jako by onu změnu čekala dopředu. Dlaněmi začala přejíždět po jeho zádech, prozkoumávala celé jeho tělo a on její doteky rozechvěle opětoval. Stále byl nervózní, vždyť žádná žena se o něho nikdy takhle narovinu nepokoušela, žádná ho nikdy takto “nebalila“, navíc, tahle byla krásnější než kterákoliv, jakou měl ve svém prachbídném životě to štěstí vidět. Přitiskla se ještě blíž a její vůně, nasládlá a žádoucí, prostoupila jeho mysl. Pocítil čistou pudovou podstatu své personality, osmělil se, položil svou dlaň na její perfektně tvarované pozadí a spokojeně se usmál, když ji neodstrčila. Naopak. Začala Libora líbat. Nejprve pomalu, něžně a romanticky, takže mohl ochutnat sladkost jejích rtů, pak dravě, vášnivě a chtivě. Její jazyk se proplétal s jeho, jako dva hadi ve chvíli mileneckého spojení. Zřetelně cítil závistivé pohledy kolemstojících chlapů (a v několika málo případech i žen) a nadmul se pýchou. Byl by pozvedl i chocholku, kdyby nějakou měl.
„Pojď,“ řekla prostě svým kouzelným hlasem, v němž jasně slyšel vzrušení, znovu jej popadla za ruku, tentokrát daleko silněji, až se podivil, kde se v tak křehké osobě bere takhle silný stisk a táhla ho ven z klubu.
„Počkej, vždyť se ani pořádně neznáme,“ pokusilo se jeho uvažující já klást odpor, ačkoliv jeho tělo poslušně následovalo svou novou královnu, bohyni.
„Jsem Valentýna, Libore,“políbila ho znovu a zamezila dalšímu jeho přemýšlení, především nad tím, jak zná jeho jméno, když se jí ještě nepředstavil. Pak se dlouze zadívala do jeho modrých očí svými krémově hnědými a on v nich uviděl dvě velice zvláštní světýlka. Za normálních okolností by nejspíš i dostal strach, kdyby ho ta světýlka teď nepřitahovala blíž, kdyby nebyla tak krásná a zvláštní. Věděl, že skrývají smysl jeho života, že za nimi je schovaný ráj. Celým jeho tělem se rozlévala vlna harmonie.
Dotáhla ho do parku, poslední dobou nenavštěvovaného a opuštěného, neboť se v něm kdysi odehrála zákeřná vražda a lidé nemají taková místa v oblibě. Tam v líbání pokračovali. „Chci tě, strašně moc tě chci. Moc to potřebuju, Libore,“ sténala mezi polibky. Svlékl její šaty a pohodil je stranou. Obdivoval dokonalost jejího nahého těla, jelikož pod nimi nic neměla. Ani v jeho představách nebyla takto krásná. Rozkrok měl narvaný k prasknutí, takže když jej osvobodila a jemně stiskla, sykl slastí.
„Pojď, polož se tady,“ vybídla ho a on uposlechl. Byla by mu směla rozkázat cokoliv a on by to pro ni udělal, klidně by si mohla přát jeho duši! Rád by ji obětoval pro někoho tak krásného. Když na něho dosedla, cítil se jako by jeho duše přemírou slasti pozvolna opouštěla ono nedokonalé tělo. Celé to trvalo jenom chvíli, aniž by si cokoliv uvědomil.
Po svítání narazil městský uklízeč v zarostlém, nikým nenavštěvovaném parku na nahé bledé tělo mladého modrookého muže. Chvíli do něho píchal koštětem, znechuceně z dalšího ochlasty v jeho rajónu, pak, když poznal, že v těle není nejmenší známka života, přivolal policii. Strážníci nenalezli zjevné známky vnějšího násilí, pitva jejich názor potvrdila a celý případ byl odložen do složky nevyřešených aktů, neboť pro otevření vyšetřování vraždy nebyl nalezen jediný důkaz.
Její nitro se konečně zklidnilo. Mohla teď několik dalších měsíců v pořádku žít, tak jako pět tisíc let předtím. Ještě spousta chvil ji čeká, protože Ona nikdy nezemře, pokud budou po světě chodit živí lidé s duší, jíž jim bude možno ukrást.
Černá vdova žije dál.