Země za sto let

 

Ve čtyř a půl miliardové historii planety Země, jíž si neustále troufale označujeme za naši, je sto let jenom nepatrným zrnkem písku, ovšem pro obyčejného člověka takřka nedosažitelnou životní hranicí. Díky rozsáhlému a stále intenzívnějšímu technickému pokroku se však každé další zrnko písku stává větším, objemnějším a důležitějším. Proto si ani v nejmenším nedovoluji odhadnout, jak naše Země bude vypadat poté, co čas ve spodní polovině přesýpacích hodin nabude dalšího zrnka. Možností jsou nejspíš celé milióny, jak bych jen mohl s čistým svědomím vybrat jednu určitou a přitom úspěšně zvolit tu, jež se doopravdy naplní?

 

A tak nejdůležitější myšlenkou zůstává holý fakt, že budoucnost té překrásné modré planety držíme v rukou pouze my, lidé. Den za dnem ji utváříme a upravujeme, tesáme své obrazy a skutky do její mírné, mateřské tváře, do hliněných tabulek přítomnosti pozvolna se transformující v neměnnou, pevně zapuštěnými kořeny uchycenou minulost, a málokdo si skutečně uvědomuje, že každý, byť nepatrný zásah do světového dění, do života a běhu tohoto světa, již nelze vzít zpět. Pochopme tedy, že jen na našich vlastních rukou leží nesmírná zodpovědnost za věci budoucí a naučme se všichni tuto zodpovědnost cítit. Cítit ji a přijímat ji. Nebuďme naivní a važme přepečlivě všechny ty další kroky, jimiž se vydáme do příštích let, do celého století, utvořme to nejzářivější a nejdokonalejší zrnko písku. Jsem si jist, že společně to můžeme snadno dokázat, vždyť na rukou nás všech leží celý širý svět, naše planeta Země. Viděli jste ji, alespoň na fotografii? A všimli jste si, jak nesmírná je její krása? Snad tomu tak bude i za sto let.