Svědomí stranou

    „Na co tak zíráš? Tos ještě nikdy neviděl fénixe? Řekl muž v tmavé košili.

    „Jo jasný, že viděl.“

    „Tak proč tak čumíš?“

    „Ještě nikdy jsem ho neochutnal.“

            Muž se zatvářil zděšeně a spěšně odkulhal. Jeho levá noha byla očividně o pár centimetrů kratší. Ještě zdálky bylo slyšet, jak pohoršeně kleje.

            Pták seděl na větvi stromu života a barvy ohně se na jeho honosném peří živě přelévaly. Seděl pyšně, jako král všeho, císař stromu, jehož se směl jako jediný dotknout.

            „Ná puťa, puťa,“ zkusil jsem to a pták se po mě ani neohlédl.

            Chtěl jsem ho. Musel jsem ho mít. Doplnil by tak moji úžasnou sbírku. Vedle Medůziných prsíček, uzené mantikory, Valkýřina stehýnka, smaženého ogloje chorchoje, jablek Hesperidek s medem, vyráběným pouze včelími královnami, nebo dušeného vlkodlačího mozečku, by se jeho masíčko náramně vyjímalo.

            Žaludek mi zpíval baladu o touze, když jsem informoval svoje lovce. Tito zkušení borci vždy vědí, jak dosáhnout mých tužeb, zatímco já vím, jak je zaplatit. Peníze mazaly všechny překážky, dokonce i co se úcty týče. Jednoduše mě poslouchali na slovo, i když i nejmladší z nich byl o pár let starší než já. Všichni. Nejspíše by skočili z útesu, kdybych jim za to řádně zaplatil.

            Už už jsem se viděl při přípravě toho vzácného kusu. Upeču fénixe s božskou ambrosií, již mám od samotného Dionýsa a okořením ho mletým rohem jednorožce. Sliny se mi jaksepatří sbíhaly.

            Týden na to se pták skutečně pekl v mojí troubě. Žádný z mých služebných na něj ani nesáhl, tohle jsem si musel udělat sám. Nadšeně jsem seděl a přes diamantové sklo pozoroval, jak jeho kůžička tuhne. Ambrosie jeho maso zabarvovala do krásné růžové. Bože, jak já se těšil na tu mňamku. No, co, on znovu zmrtvýchvstane, nejspíš si ani nebude nic pamatovat a já ukojím svůj chtíč.

            Svědomí stranou.